Lov Černého Trolla - 2. díl
Ráno když Edgar vstal, všichni ještě spali. Normálně by si řekl že ještě poleží, ale měl něco na práci, musel jít za Mendiegem. Snad ještě bydlí tam, kde žil když byl ještě Edgar na svobodě. Měl tehdy takový malý domek poblíž pláže… vzpomněl si jak mu jednou pomáhal pozabíjet Obří krysy, co se mu nezvané nastěhovali do domu. Vzpomněl taky jak jednou šli spolu na lov. Bylo to vášnivý lovec. Napadlo ho jestli ještě loví… třeba ho to neomrzelo. Ale to je teď jedno, hlavní je že se s ním musí setkat… musí si nějak vydělat na svůj život, on nechce být potulný vandrák. Najednou si uvědomil že je tady – stojí před Mendiegovým domem. No rozhodně je obydlený. Na dveřích visí lebka stínové šelmy… že by? Přistoupil ke dveřím a zaklepal. Stál tam a prohlížel si dům. Tady určitě bydlí Mendiego, dům je přesně v jeho stylu, na dveřích lebka uloveného zvířete, dům páchl rybinou a okolo domu ležely prázdné lahve od piva. Tady určitě žije Mendiego! Možná i pořád loví, což by znamenalo že pro něj bude mít nějakou výnosnou prácičku, přece nemůže lovit jen tak sám, pomocníka potřebuje a Edgar zase potřebuje práci, jistě to vyjde. Jenže proč neotvírá? Edgar ještě jednou silně zabušil na dveře. NIC. Edgar sáhl na kliku a otevřel dveře. S vrzáním se otevřeli a odhalili taje domku. Byl opravdu hodně skromný, jenže to tady, na pláži, byl každý domek. Bylo tam opravdu hodně kůží, hodně zajímavých kůží. Postel byla malá a místo přikrývky na ní ležela vlčí kůže. V rohu stál malý stolek, na němž ležel sýr a 3 kusy syrového masa. Edgarovi se sbíhali sliny, ale udržel se… se zločinem už skončil, už se poučil a věděl že stezka zločinu lidi vede jen do problémů. Néé ten sýr a maso zůstanou kde jsou. Odvrátil svůj zrak od stolku. Na zdi byly kůže, a zemi byly kůže, Mendiego musí ještě určitě ještě pořád lovit. Až teď si Edgar všiml stolu za rohem, za dveřmi. Byla na něm sekera a luk. A nůše plná šípů, se zvláštním zakončením. Tohle museli být kvalitní šípy. Přistoupil ke stolku a prohlížel si je, byli to opravdu – když v tom najednou se Edgar hrozně vyděsil. Na krku měl čepel nože. Polkl a otočil se směrem k ruce s nožem. Majitel dýky byl muž s dlouhým, ne však tlustým knírem, trošku otylejší ne však tlustý, měl již pár šedivých vlasů. Hodně se změnil ale Edgar ho stále poznal. Poznal svého přítele Mendiega. A Mendiego Edgara taky, hned jakmile mu pohlédl do tváře stáhl dýku a promluvil : „Jsi to ty Edgare? Jsi to vážně ty?“ „Jsem to já příteli. Dlouho jsme se neviděli co?“ „To teda ne. Promiň za tu dýku, myslel jsem že jsi nějaký zloděj.“ Řekl Mendiego a změřil si Edgare pohledem někoho, kdo poprvé v životě vidí skřeta. Byl vážně překvapen že před ním stojí Edgar. Edgarovi to bylo trapné.. chtěl nějak prolomit ledy a tak promluvil „A jak se ti žije? Pořád se živíš lovem?“ Mendiego si ho přestal prohlížet jako ducha a konečně začal opět vypadat přítomně „Oh počkej donesu, židle, sednem si a pokecáme si!“ a odběhl. Edgar byl opravdu rád, zdálo se mu že mu všechno skvěle vychází. Teď si ale všiml že v domě židle jsou, dokonce 3 židle. Kam tedy Mendiego šel? Posadil se na židli a čekal, jenže en dlouho za chvíli už se Mendiego vrátil s flaškou v ruce „Pálenka ze skřetího listu, zakázanej chlast. Schovával sem si ho pro speciální příležitost. Je to fakt docela tvrdý pití. Ale návrat kamaráda po tolika letech, to se přece musí zapít!“ sedl si a nalil oběma sklenku pálenky ze skřetího listu a mluvili a mluvili a pili a pili dokud si všechno neřekli, a všechno nevypili.