Nový život II. – Konec Khorinisu

Měsíc jasně zářil, ale přesto nedokázal prosvítit všechny zákoutí khorinidského přístavu. Žádný z nočních stínů se nepohnul. Všude bylo ticho a klid.
Dveře jednoho z domů se neslyšně otevřely a čtyři postavy zmizely v tmavé uličce.
„Konečně vzduch.“ Zašeptal Lester „Z tý hnusný stoky už se mi dělalo zle.“
„Dost řečí,“ zarazil jsem jeho úvahy rázným gestem. „Máme málo času. Lestere, Lee, přístavní skladiště je za rohem. Je tam jen jeden hlídač, víte co dělat. Neberte zbytečnosti jen jídlo co dlouho vydrží.“ Oba se otočili a beze slova vykročili k přístavu. „A my,“ otočil jsem se k Diegovi. „jdeme na druhou stranu. Horní čtvrť čeká!“
Diego se tiše zasmál „Tak povídej, kam?“
„No Gerbrantův obchod máš teď ty, ale Valentino bude nejspíš touhle dobou U Tlustýho křečka, takže nejdřív půjdeme tam. Pak zaskočíme k Fortunovi, určitě bude mít na skladě pár věcí co se nám budou hodit. A nakonec omrknem radnici. Se zbraněma se tahat nebudeme, ty má na starosti Lee. Můžeme vyrazit?“
„Počítej se mnou!“
Tiše jsme našlapovali po cestě vedoucí k horní části města. Při sebemenším zvuku jsme se vtiskli do stínů a teprve když opět zavládlo ticho, šli jsme se dál. Postupovali jsme velmi pomalu. Každé mírně osvětlené místo pro nás znamenalo nebezpečí. Až na dohled hlavní brány jsme se zastavili.
„Diego, není tady něco divnýho?“
Diego očima prolétl prostor před sebou.
„Je tu nějak moc stráží, nezdá se ti? Že by o nás věděli?“
„Blbost,“odvětil jsem“kdyby o nás věděli čekají v přístavu a ne tady. Jsou tu kvůli něčemu jinému.“ Jako na potvrzení mých slov se z vnějšku brány ozval výkřik. Branou proběhl vyděšený vesničan. Z posledních sil dovrávoral dovnitř a padl na zem.
„Pomozte! Jsou tady! Jsou tady!“ Jako na povel seběhla stráž horní čtvrti ze schodů. Pět vojáků domobrany, kteří předtím netečně postávali opodál teď tasili a spěšně vyběhli před hradby. Zbytek stráží se teď snažil společnými silami zavřít bránu. Mezitím se před městem začaly ozývat zvuky boje. Meče řinčely a vzduchem svištěly šipky z kuší.
„Tuhle hudbu mám rád.“ Řekl jsem tiše a znovu se zaposlouchal do zvuků, které k nám doléhaly. V tom se zpoza zdi ozvalo zařvání. Z toho zvuku mi tuhla krev v žilách. Věděl jsem komu ten hlas patří. Věděl jsem kdo je nepřítel ukrytý v temnotě za branou. Byl to ork!
Ale počkat orkové se neobjevují tak blízko Khorinisu. Tak co tu dělá tenhle?
Odpovědí mi mělo být volání jednoho ze strážných. „Skřeti útočí! Vzbuďte Hagena a svolejte posily!“
Ve chvíli kdy se vojákům konečně podařilo zavřít bránu, se městem začal rozléhat orkský válečný pokřik. Za okamžik se už těžká vrata otřásala pod prvními ranami skřetího beranidla. Nepochyboval jsem, že těch pět statečných, kteří vyběhli ven chránit město, už není na živu.
První se probral Diego“Vypadá to, že tvůj zásah nestačil. Orkové prošli přes průsmyk. Armáda se dostala ven z údolí. Tahle bitva je prohraná. Musíme zmizet!
„Počkej přece. Ty jsi tady chtěl zůstat. Nebudeš bránit své město?
Diego pokrčil rameny „Tohle město je ztracené, pochybuju, že se bude bránit dlouho. Už nemá smysl tu zůstávat.“
„Tak dobrá, jdeme za ostatníma. Musíme je varovat.“
Teď nemělo cenu chovat se tiše. Rozběhli jsme se k přístavu. Kvůli svému rozrušení jsme ale zapomněli na opatrnost. Při kličkování mezi domy se nám náhle za zády ozval výhružný hlas. „Stát ani hnout! Pomalu se otočte.“
Na místě jsme se zastavili. Otočil jsem se a spatřil vojáka s velmi nebezpečně vyhlížející kuší. Chvíli zíral, ale pak se mu oči rozšířily překvapením. Zřejmě nás poznal. „Nehýbejte se, nebo budu střílet!“ Aby dostál svým slovům, přiložil si kuš k k líci a zamířil.
„Nemůžeme se tu zdržovat.“ Zašeptal směrem ke mně Diego.
„Já vím. Tak na tři! Raz, dva...“
„Co?“
„TŘI!“ Vrhnul jsem se k zemi a svou vahou strhl i Diega. Vzápětí nám nad hlavami prosvištěla šipka a zabodla se do zdi za našimi zády.
„Musí nabýt! Rychle pryč!“ Vyškrábali jsme se na nohy a zaběhli za první roh. Tam jsem se zastavil. „Počkej Diego, nemůžeme si dovolit aby nás sledoval až do stoky. Běž za ostatními. Já ho tu nějak zdržím a pak dorazím za vámi!“
„Jak chceš.“ Diego se otočil a po několika krocích zmizel ve tmě. Vzápětí se ozval dusot strážného. Vyběhl zpoza domu a neomylně zamířil směrem, kterým předtím odešel Diego. Musel jsem zakročit.
„Hledáš někoho?“ zakřičel jsem za vojákem.
Otočil se a pozorně si mě prohlédl, od posměšně zkřivených rtů po poslední součástku mé zbroje.
Tak nějak jsem doufal, že se lekne a uteče. Tenhle voják ze mě ale strach evidentně neměl.
Zkusil jsem to jinak. „Neměl bys teď náhodou chránit bránu? Ve chvíli kdy se orkové dobývají do města…“
Nejistě se zamračil. „Lžeš!“
„Jen se ti snažím dobře poradit.“
„Trestancům nevěřím. Půjdeš se mnou. Lord Andre rozhodne co s tebou.“
„Nikam nepůjdu. Mám na večer jinej plán. A ty bys měl jít taky za svými povinnostmi.“ Otočil jsem se a chystal se odejít.
„Stůj! Myslíš že tě nechám jít?“
„Jak chceš.“ Pomalu jsem se obrátil a tasil. Dal jsem si záležet aby vynikl každý centimetr masivního obouručáku. Na mého nepřítele to ale vůbec nezapůsobilo. Vytáhl svůj meč a vykročil mi vstříc.
Snažil jsem se klidně stát, zatímco on přecházel sem a tam jako nějaká šelma chycená v pasti. Doufal jsem, že není tak silný bojovník jak vypadal. Po třech týdnech na lodních sucharech jsem neoplýval obzvláštní energií a moje obavy, že bych souboj neustál mohly být oprávněné. Teď mi už ale zbývalo je čekat na jeho útok. Ten na sebe nenechal dlouho čekat. Voják udělal několik rychlých kroků. Jeho meč se mihl vzduchem. Mířil dobře, nebýt mé rychlé reakce, měl bych hlavu vejpůl. Trochu jsem couvnul a nastavil zbraň vstříc jeho ráně. Od zkřížených mečů odlétly jiskry. Prudce jsem ucukl a zároveň o pár kroků utekl. Voják zavrávoral, rychle se obrátil a se znovu nabytou jistotou provedl další výpad. Nestihl jsem otočit zbraň k obraně. Zbývalo jen pokusit se uhnout. Prohnul jsem se v pase. Čepel mě ale přesto bolestivě řízla do boku. Rána nebyla hluboká, ale nepříjemně pálila. Zkusil jsem zaútočit. Dobře natrénovanou ranou vedenou na levou ruku jsem ho zaskočil. Jen tak tak, že stihl nasměrovat meč, aby alespoň trochu zmírnil můj útok. Nečekal jsem až se vzpamatuje a odtrhl svůj meč od jeho. Zaútočil jsem znovu. Tentokrát už to ale čekal. Hbitě uhnul. Prudkou ranou vstříc rukojeti mého obouručáku mi zbraň vyrazil z ruky. Udělal jsem první co mě napadlo.
Sehnul jsem se, vyrazil dopředu a srazil vojáka na zem. Sebrání meče už bylo jen otázkou chvíle. Postavil jsem se nad něj a přitiskl mu ostří na hrdlo.
„To že nemám tohle město rád, neznamená že chci aby ho ovládli orkové. Běž k bráně, potřebují tě tam.“
Otočil jsem se a utekl pryč. Věděl jsem, že mě sledovat nebude.
Běžel jsem noční ulicí k přístavu. Chtěl jsem být u svých přátel co nejdříve. Náhle se ze tmy přede mnou začal ozývat dusot mnoha párů nohou. Schoval jsem se ve stínu blízkého domu a čekal. Po chvíli se kolem prohnala po zuby ozbrojená patrola a zmizela za rohem. Když jejich kroky odezněly vyrazil jsem k hotelu. Jen co za mnou zaklaply dveře, rozhlédl jsem se po ostatních. Lee ke mně přistoupil s pohledem upřeným na mou ránu.
„Jsi v pořádku? Diego nám už všechno řekl.“
„Jo, v pohodě. Je to jen škrábnutí. Co vy? Máte všechno?“
„No, jestli všechno, to nevím,“ usmál se Lester „ale bude nám to stačit na hodně dlouhou plavbu.“
„Zbraní ale zas tolik nemáme.“ vzal si slovo opět Lee „Přístaviště se hemžilo paladiny. Šikovali se, zřejmě půjdou k bráně.“
„Jo, taky si myslím, potkal jsem je cestou sem a málo jich zrovna nebylo.“
Popadli jsme kořist a tajnými dveřmi vstoupili do stok. V pohodlí postele na nás čekal Gorn.
„Jsem rád, že jste tady, už jsem začínal mít strach.“
„Moc vtipný, málem bych ti to věřil.“ odpověděl jsem rozladěně. Na chvíli jsem se odmlčel. „Asi bys měl vědět, že na Khorinis právě zaútočila skřetí armáda...“
„Cože?!“ Gorn byl v mžiku na nohou. Bolavý kotník ho ale zase rychle usadil. „To si ze mě děláš srandu! Jak?“
„To nevím ani já, ale je to tak. Lord Andre svolává všechny vojáky k bráně. Jediné co musíme udělat my je zvednout kotvy. Potřebuju jednoho dobrovolníka, musíme doplavat pro čluny.“ Jen co jsem to dořekl, stál vedle mě Lee. Prošli jsme bludištěm podzemních chodeb a vlezli do vody. Byla studená a plavání nám dělalo trochu problémy. Promrzlí jsme se vyškrábali na břeh. Milten už na nás čekal. Podal jsem mu ruku.
„Rád tě vidím kamaráde.“ Mág mi potřásl pravicí a přátelsky se usmál. „ Je dobře že jste v pořádku. Z města se ozývají divný zvuky. Báli jsme se, že vás zajali.“
„Ne že bych nebyl rád, že jste tu,“ zasáhl do rozhovoru Bennet „ale když to není kvůli vám, co se ve městě děje?“
„To musí počkat! Lee?! Vezmeme čluny a vrátíme se pro ostatní.“
Muži už se dál nevyptávali. Během několika chvil jsme dopluli pod přístaviště. Naložili posádku a těžký náklad a vydali se na zpáteční cestu. Po několika minutách usilovného pádlování se před námi otevřel výhled na pláž Zatímco jsme vytahovali čluny z vody, odvyprávěli jsme zkrácenou verzi toho, co se stalo od našeho prvního vykročení do ulic.
Milten se zamračeně podíval na Diega. „Takže ty pluješ?“
Diego si povzdychl. „Jistě, a ty bys měl taky. Tenhle ostrov už nám stejně nemá co nabídnout. A dobrý přítel se na cestě vždycky hodí.“
„Tak dobrá, pokud je situace beznadějná. Vzhůru na moře!“
„Výborně!“ zajásal jsem „Teď musíme co nejrychleji sbalit tábor a vypadnout odsud.“ Stany jsme balili mlčky. Když už bylo vše narovnáno do člunů, odrazili jsme od břehu a začali pádlovat k lodi. Tam už na nás netrpělivě čekali. Vylíčili jsme jim vše co se za našeho pobytu na pobřeží událo.
Cor Angar se na mě nejistě podíval. „A co bude teď? Jaké dáváš Khorinisu šance?“
„Žádné. Armáda je velká a těch, kteří e dokáží postavit orkům a přežít je ve městě málo. Až skřeti prolomí bránu...“
„Myslím, že už ji prolomili!“ ozval se za našimi zády Torlof. Pohlédli jsme směrem který ukázal. V paprscích vycházejícího slunce se ve vodě odráželo hořící město. Oheň stravoval dům po domu a díky silnému větru se rychle šířil. Sklonil jsem hlavu. Kdosi vedle mě tiše pronesl: „Je konec.“
Když na obzoru zmizeli poslední červánky ohlašující příchod nového dne, naše loď už nezadržitelně plula vstříc novým dobrodružstvím a novému životu.