Nový život I. – Návrat
Je dobojováno. Nemrtvý drak leží v prachu jeskyně indorathského
chrámu a my jsme připraveni vydat se na cestu domů. Ale mám se vůbec
kam vrátit? Na khorinidském ostrově je jen málo lidí, kteří mě budou
postrádat. Paladinové si jistě najdou jiného poskoka, který bude plnit
jejich absurdní úkoly. Obchodníci začnou sdírat z kůže někoho jiného.
Ani žoldákům nebudu zvlášť chybět.
Jasně že tam nechám i několik svých přátel. Diega, člověka, na něhož
jsem se mohl vždycky spolehnout. Miltena, dobrého přítele a
talentovaného mága, nebo třeba Harada, svého mistra a učitele
kovářského umění.
Ale vše už je naplánováno, přirazíme v Khorinisu, vyložíme přebytečný
náklad a chudáka Giriona, kterému už loď už asi nikdy nevrátíme.
Nabereme zlato, nějaké ty potraviny a lektvary, samozřejmě zbraně a
vypadneme hned jak nám to mořské proudy dovolí.
To jsem si to ale představoval moc jednoduše. Čím blíže jsme byli
Khorinisu, tím častěji jsme se s Leem a Gornem zavírali v podpalubí té
paladinské kocábky, abychom probrali detaily našeho přistání. A čím víc
jsme nad tím hloubali, tím víc nám docházelo, že tak snadné to nebude.
Město je dobře střežené a jen se ukážeme v přístavu najde se určitě
nejeden pár rukou, co nám bude chtít utrhnout hlavu. Neměli jsme plán a
pevnina se blížila.
Bohužel jednoho večera, zrovna když jsme plánovali tu nejlepší
strategii zátahu na khorinidské obchody, připletl se před dveře naší
poradní kajuty Girion. Ve chvíli, kdy jsem poutavě vyprávěl o tom, jak
se asi budou paladinové tvářit až jim zamáváme z paluby jejich vlastní
lodě, se rozrazily dveře a dovnitř vtrhl rozzuřený paladin se zbraní
v ruce a s obličejem zrudlým vztekem.
„Ty parchante, to jsme si nedomluvili! Slíbils že loď vrátíš. A já blbec ti věřil!“
„No tak,“opáčil jsem hned jak jsem se probral z počátečního překvapení.
„nic není tak zlý jak to vypadá. Prostě tě vyhodíme v přístavu a
odplujeme. Nedramatizuj to!“
„Jak to nemám dramatizovat? Lord Andre mě zabije až se dozví, že jsem
nechal jedinou galéru pod jeho velením tobě a partě žoldáků!“ Girion
divoce gestikuloval a máchal svým obouručákem ze strany na stranu.
„To prostě nepřipustím!“
„Dobře jak chceš.“ Přešel jsem do kamarádštějšího tónu. „Když se tak
bojíš Andreho a těch jeho kamarádíčků, můžeš plout s námi. Podíl se pro
tebe určitě najde.“ Lee po mně vrhl nesouhlasný pohled. Mrkl jsem na
něj abych ho uklidnil. „A určitě nebude malý!“
„Jsi zrádcem své víry!“ Zaburácel kajutou Girionův hlas. „Jsi zrádcem
všech paladinů.“ Prudce se třásl a bylo vidět, že svůj vztek jen těžko
drží na uzdě. „Žádný hrdina, jsi jen obyčejný zloděj a vrah!“
Přimhouřil jsem oči, vědomí nadcházejícího souboje mě naplňovalo
vzrušením. Přesto když jsem promluvil, můj hlas zněl klidně a
vyrovnaně. „Jestli nejdeš s námi, jdeš proti nám. Já tě nechci zabít
tak nezlob. Ještě stále máš šanci odejít a předstírat, že jsi do téhle
místnosti nikdy nevstoupil.“
Girion na okamžik zaváhal. V jeho očích se odrážel vnitřní boj. Na
jedné straně odpovědnost a víra, které sloužil celý život, na druhé
touha žít. Dlouho však nepochyboval. Ve tváři se mu objevilo odhodlání
a on se s bojovným výrazem rozběhl.
„Za Innose!“ vykřikl a s překvapivou silou vyrazil proti mně. Útok
vedený ve zlosti nebývá příliš efektivní a tak jsem stihl tasit a ránu
bez problémů vykrýt. Silou vlastní setrvačnosti udělal paladin dva
kroky dopředu. Využil jsem jeho zakolísání a pokusil se zasáhnout
nejslabší místo jeho brnění – podpaží. Ocel zařinčela a meč sklouzl do
mezery. Na naleštěné rytířské zbroji se zaleskla krev. Girion zaúpěl.
Rána mu přeťala sval a jeho levá ruka teď bezvládně visela podél těla.
Řemen držící hrudní pláty pohromadě s hlasitým rupnutím povolil a
krunýř se svezl na zem. Paladin zůstal nechráněn. Udělal jsem krok
vzad, abych se připravil k druhému útoku. Ale to byla chyba, která se
mi mohla stát osudnou. V zápalu boje jsem zapomněl na židli, ze které
jsem předtím vstal a v momentě mého prozření už bylo pozdě. Pádu už se
nedalo vyhnout. Dopad na dřevěnou podlahu mi vyrazil dech. Meč se
odkutálel kamsi pod stůl. Ztěžka jsem zvedl víčka a pohlédl svému osudu
do tváře. Girion tam stál jako Bůh pomsty, v ruce meč, ve tváři
vítězoslavný výraz a napřahoval se ke smrtící ráně. Zavřel jsem oči.
Vždyť kdo je při umírání statečný?
Chvíli se nic nedělo. Najednou na mně přistálo paladinovo bezvládné
tělo. Překvapeně jsem oči zase otevřel. Nade mnou stál rozkročený Lee,
pohazoval si svou válečnou sekerou a zářivě se usmíval. Podal mi ruku.
„Tak vstávej ty bábovko. Tak ty jsi skolil draka jo?“ Setřásl jsem ze sebe mrtvé tělo postavil se na ztuhlé nohy.
„Díky Lee, nebýt tebe...“
„Na mě se nedívej, to Gorna napadlo ti pomoct. Já pořád tvrdil, že to zvládneš!“
„Vždyť jo, to ta židle...“
„Jo jasně, to bude tim!“ Gorn se posměšně ušklíbl.“Pojďte, musíme se zbavit toho otravy.“
A tak jsme uprostřed noci hodili tělo mrtvého paladina do vody a vrátili se do podpalubí. Bylo třeba vymyslet co dál.
Za svítání nás probudil křik posádky.
„Muž přes palubu!“ přeřvávala se polovina chlapů na lodi. „Muž přes
palubu!“ Rychle jsem pohledem přelétl všechny v dohledu. „Kdo je přes
palubu?“ odtušil jsem se staženým hrdlem. Vyklonil jsem se přes
zábradlí a lehce mi zacukaly koutky. Girion se nám přes noc krapítek
nafoukl a nějakým nešťastným řízením osudu stále plul s lodí. Když ráno
kapitán uviděl jeho tělo ve vodě, myslel že se topí a zburcoval
posádku. A zatímco na lodi vládl zmatek dole už si mrtvolu našli
žraloci. Paladin už byl celkem solidně naporcovaný a jen sem tam
plující zbytek oblečení prozrazoval o koho šlo.
„Muž přes palubu! Zachraňte Giriona!“ ozval se ještě občas nějaký
sólista. Já sám pochybuji, že by mu někdo pomohl, i kdyby to ještě šlo.
Na lodi, jejíž posádku tvoří převážně žoldáci a bývalí vězni
z trestanecké kolonie, nemůže paladin čekat žádnou extra oblibu. Přesto
jsme celý zbytek dne hlavně smutně mlčeli. Za prvé jsme nechtěli
okolnosti Girionovy smrti zrovna dvakrát rozebírat a za druhé bylo
slušné vzdát alespoň tímto způsobem čest jeho památce.